Týniště nad Orlicí

Původní dřevěná stavba byla zasažena mnoha požáry a ten největší z 12. března 1686 zničil téměř celé městečko i s dřevěným kostelíkem, po němž zůstalo jen spáleniště. Až po šesti letech na tom místě začal vyrůstat kostel nový, zděný, ale po částech. Během té doby byla zřízena dřevěná zvonice, kterou pro potřeby města postavil tesař Jan Beneš ze Zámrsku.

Ke stavbě třetí, nejširší části kostela došlo až v roce 1788 za působení faráře P. Josefa Sadila. Přístavba byla svěřena zednickému mistru Karlu Zachovi z Častolovic, ale ten se neosvědčil, a tak po posouzení krajskou komisí bylo rozhodnuto část kostela zbourat a znovu postavit. Došlo k tomu však až za 6 let, v roce 1842, kdy byla třetí část kostela přestavěna do dnešního vzhledu.

Původní oltáře sv. Mikuláše, sv. Vavřince a sv. Barbory byly restaurovány v letech 1791-1792 choceňským malířem Josefem Kaudekem, neměly však valnou uměleckou hodnotu. Po řadu dalších let byl kostel jen málo udržován, vnitřek chátral, hlavně dřevěné oltáře a obrazy.

K radikální změně došlo až v roce 1861, kdy do týništ‘ské farnosti přišel nový farář P. Antonín Skokan, který napsal do farní kroniky, že „ kostel byl movitě tak zchudlý, že podobné chudoby a spousty nebylo nikde jinde k vidění.“ Začal proto s obnovou zchátralých oltářů s bezvýznamnými obrazy.

Jako první byl obnoven hlavní oltář s obrazem sv. Mikuláše. Truhlářské práce byly zadány místnímu mistru Josefu Faltovi, řezbářské práce provedl samouk Vendelín Jiruška, vyučený švec.

Obraz sv. Mikuláše namaloval akademický malíř Jan Umlauf z Kyšperka ( dnes Letohradu). Na jeho díle je zajímavé to, že světec sestupuje z nebe k dětem a pod ním je vyobrazeno Týniště, jak v té době vypadalo za velké povodně, kdy se řeka Orlice rozlila do nebývalé šíře, takže po ní mohl plout velký mořský koráb. Tím s nejvyšší pravděpodobností chtěl autor zvýšit dojem rozvodněné řeky. Děti místních vážených občanů byly zachyceny na obraze podle skutečnosti.

S prací malíře Umlaufa byla vyjádřena všeobecná spokojenost ze strany církve i místních farníků, takže mu byla svěřena další zakázka – malba obrazů sv. Cyrila a Metoděje a Jana Nepomuckého, které nahradily původní , méně kvalitní a poničené obrazy. Na oltář sv. Barbory věnoval obraz od malíře Templera pan Fáborský, místní občan.

V roce 1888 proběhla další, vnitřní i vnější rekonstrukce kostela.. Na věž byl umístěn nový pozlacený kříž od mistra kováře Františka Krba z Albrechtic, staré a neopravitelné varhany byly v roce 1893 nahrazeny novými z dílny třebechovického varhanáře Josefa Vanického.. Ty však musely být vyměněny pro poruchovost v roce 1942, kdy je nahradil opět nový nástroj od firmy J. Tuček z Kutné Hory. Neodpovídaly však stavebnímu stylu kostela a byly vyrobeny za II. světové války z nekvalitního materiálu. V současné době už nejsou funkční a při církevních obřadech je nahradilo staré harmonium.

V roce 1941 byla provedena nástavba kostelní věže do dnešní výšky, aby do ní mohly být umístěny hodiny z radniční věžičky, kterou zdobily již od roku 1875. Cymbály na hodinách, litinový a bronzový, pocházely zřejmě z nějakého zrušeného kostela a jejich autorem byl podle nápisu z roku 1696 Johannes Schambera z Prahy. Cymbály byly zrekvírovány společně se zvony za II. světové války.

Nejstarší a nejvzácnější památkou v kostele je cínová křtitelnice z roku 1563. Z málo srozumitelných nápisů na dolní části nádoby je zřejmé, že byla zhotovena pro kostel „miesteczka Tynisst nad Orliczy“.

Velmi pěknou a cennou řezbářskou prací je kazatelna s postavami čtyř evangelistů, jež byla údajně do místního kostela přenesena z jiného, zrušeného kostela v období vlády Josefa II.

Původní zvony se nezachovaly, staly se obětí I. světové války stejně jako nové zvony z roku 1932, které byly fašisty zrekvírovány za II. světové války. Poslední, opět nové čtyři zvony, pocházejí ze zvonařské dílny firmy Manoušek ze Zbraslavi, kde byly v roce 1971 vyrobeny. Soustava zvonů vynikajícího ladění je od roku 2001 poháněna moderním automatizovaným elektropohonem. Poslední opravy venkovního pláště kostela včetně věže a modernizace elektrifikovaných hodin byly provedeny v letech 1999-2000 zároveň s novým vysvěcením chrámu Páně sv. Mikuláše hradeckým biskupem Mons. Karlem Otčenáškem.

Fara

Dnešní fara – součást kostela sv. Mikuláše – pochází z roku 1739. Jednopatrová barokní kamenná budova je státně chráněnou památkou. Uvnitř se nachází řada prostorných místností, které nikdy neskýtaly optimální podmínky ani pro bydlení, ani pro pastorační činnost. Bývalý sál křest‘ansko-sociálního spolku v hospodářském stavení na dvoře fary, přebudovaný na orelskou tělocvičnu, ustoupil novému loutkovému divadélku pro místní děti. Jejich radost však netrvala dlouho, neboť krátce po slavnostním otevření v roce 1964 bylo do základů zničeno požárem a zůstalo jen torzo čelní zdi ohraničující farský dvůr.