Týniště nad Orlicí

Sedlář, fotograf, malíř, kostelník, všeumělec, cestovatel, milovník a znalec přírody, velký přítel dětí. Jeho skautskou výchovou prošly celé generace

Člověka stejně vzácného a skromného, nemůžeme zapomenout. Nebyl vzděláním učitel ani vychovatel, nic nenapsal, žádné významné dílo po něm nezbylo. Ale to, co dokázal svým osobním životem a příkladem, bylo úžasné.

Byl to prostý člověk, ale dařilo se mu po celý život získávat si lásku a přízeň dětí. Dělal to tím nejjednodušším způsobem. Měl je rád ! A ony mu jeho lásku vracely a zaplňovaly tak samotu jeho stárnutí.

V domku pod kopcem, v jeho druhém domově, měl plno zajímavých věcí. Děti za ním přicházely a pozorovaly jak staví a maluje klukům draky. Mohly se dívat, jak kreslí děvčátkům srdíčka a obrázky do památníků a píše krátké veršíky. Také si mohly sáhnout na želví krunýř, který jim trochu naháněl strach, pohladit vycpané zvíře či potěžkat zvláštní kámen nebo prohlédnout krásnou knihovnu.

Pana Šejnu, starého mládence a dobrého člověka, znalo ve své době celé město. Dodnes není zapomenut. Byl vyučený sedlář a řemenář, byl dobrý řemeslník. Hodně cestoval za prací i za poznáním, fotografoval, rád a pěkně zpíval. Ve zdejším kostele byl kostelníkem. Co všechno uměl a dokázal, jak žil, myslel, jednal, se jen těžko slovy popisuje.

Jeho život skončil tragicky. Bylo mu 66 let. Do kostela, kde byla vystavena rakev s jeho ostatky, se přišla v den pohřbu s panem Šejnou rozloučit celá škola. U rakve byly schůdky, aby i ty nejmenší děti mohly pohlédnout skleněným okénkem naposledy do tváře milovaného pana Šejny. I ve smrti byla jeho tvář vlídná. Jen malá bílá kytička zakrývala ránu na spánku. Když čelo pohřebního průvodu za jeho rakví vstupovalo na hřbitov, stál jeho konec ještě před kostelem.

V myslích a srdcích tehdejších školáků i spoluobčanů zůstal pan Šejna už navždy. Byl člověkem, na kterého se nedá zapomenout.