Týniště nad Orlicí

Prvním z nich byl Jan Eisner (1893-1949), který zakoupil zaniklou, dnes již zbouranou továrnu Karla Freunda na prošívané pokrývky a cídící vlnu v bývalé Denisově ulici Na Bělidle. Druhým podnikatelem v oboru byl Josef Štěpánek (1890-1946), který odkoupil prázdný tovární objekt zkrachovalé Kotkovy koželužny v Mostecké ulici (dnes kamenictví). S oběma podnikateli se z Boru do Týniště přistěhovalo několik sklářských rodin, které svou vysokou odborností přispěly k rozvoji obou firem. Pracovní příležitost a kvalifikovaná práce se tak nabídla i několika místním občanům.

V brusírně firmy Štěpánek (Stephanie) pracovalo ve své době až 150 zaměstnanců, z toho zhruba 100 brusičů skla. Tato brusírna vyráběla jak ryze Štěpánkův vzor tzv. „matšpulku", ale i vzorky a různé druhy polotovarů dle přání a výběru zákazníků. Jednalo se o vázy, mísy, talíře, jardinie, mnoho typů toaletních souprav a sklenic všech možných tvarů a velikostí. U firmy Eisner pracovalo kolem 35 zaměstnanců a i zde byl broušen vlastní vzor, tzv. „helšpulka". Obě brusírny skla prosperovaly velmi dobře, zvláště po skončení války, kdy se rozšířily exportní možnosti broušeného skla do celého světa.

V roce 1948 byly obě firmy zestátněny a v roce 1951 sloučeny do objektu po firmě Štěpánek. Pro tuto brusírnu po znárodnění vzniklo několik pojmenování. Nejdříve to byly Sklárny Inwald, potom Poděbradské sklárny a nakonec Sklárny Bohemia, vždy se sídlem podnikového ředitelství v Poděbradech. Zde je i huť, v níž je tavena sklovina a odsud brusírny zásobeny olovnatým křišťálem (polotovary). Po osvobození naší republiky se většina starších pracovníků s rodinami vrátila zpět do Boru. V Týništi zůstala mladší generace, která se zde již vyučila. Například jen v letech 1947-1950 tady bylo na 20 učedníků, kteří měli svou dílnu i s odborným mistrem. Nakonec byl provoz s 91 zaměstnanci v rámci reorganizace a slučování zrušen a od 2. ledna 1964 tím i ve větším měřítku skončila výroba zušlechtěného skla v Týništi nad Orlicí. Provoz včetně části brusičů byl převeden do bývalé konkurenční Vackovy brusírny skla v Třebechovicích pod Orebem.

Tím ovšem nedlouhá tradice výroby broušeného skla v Týništi ještě úplně nezanikla. V letech 1970-1987 byla provozována prostřednictvím Komunálních služeb města Týniště brusírna skla v bývalém Říhově truhlářství, kde bylo zaměstnáno 7 brusičů z bývalých skláren. Ale i tato provozovna byla později při reorganizaci komunálních služeb v rámci okresu zrušena a převedena do Dobrušky. V dnešní době brousí olovnaté sklo pouze několik jednotlivců, bývalých sklářů, a to většinou doma, ať již v Týništi nebo v sousedním Štěpánovsku. Trvalou památkou na toto ušlechtilé řemeslo zůstala velká řada nádherných broušených výrobků ve vitrínách soukromých bytů místních občanů.